Amade
Posted by Zuzka | Filed under Fotky, Sport
Tahle akce pro mě začala slovy: „Hele, pojeď na hory, potřebujeme doplnit partu dvanáctým lyžařem.“ Hned na začátku je potřeba říct, že partu doplnilo 16 lidí. Celkový počet je prý 28. Vyrážím v posledním autě relativně pozdě. Cestou nejprve sucho, potom déšť a ve finále hustě chumelí. Autoparta je Tomík, Ferda, Jitka a já. V půl čtvrté ráno jsme byli na místě. Zítra bude parádní prašan. Nepřestává sněžit.
Trochu špatně se vstává, ale snídaně a první lano nečekají. Během snídaně se mi představuje plno lidí. Vnímám jen Ferdu – výraznej týpek. Seznamování pokračuje. Například: „Ahoj, já jsem Zuzka.“ „ Ahoj, já jsem Břeh, my se známe!“ Trochu trapas, ale má pravdu. Cestou pro džus mi podává ruku chlápek, který si mě měří přísným pohledem. Hm, tady to bude asi těžký. „ Ahoj, Janek.“ To je ten Janek, o kterém už jsem něco slyšela na salse. Aha! Další jména jsem neudržela.
Po delším, ale výhodnějším nákupu skipasů konečně nahoru. Hned první jízdu padám. Prašanu je víc, než jsem si myslela a hlavně je špatně vidět. Hned dostávám opatrnou radu, že do toho mám méně tlačit. Kdo je to? Oranžová bunda. Radu beru k srdci a jedeme dál. Je nás hodně, dost na sebe čekáme. Skupina chce od Oranžové bundy (Martin- už si to pamatuju) rady, jak dobře lyžovat. Bere nás na ideální sjezdovku, která je upravená, ale bez jediné stopy a lanovka nad ní nejezdí. Karas se sice snaží zabránit tomu, abychom jeli dolů a pak šlapali, ale dav je silnější, nikdo to nechce rozseknout a tak stále jedeme dál. Něco přece pojede, nějak to dopadne. Cestou se nepěkně Ferda srazil s Ferdou. Nebo Ferda s Ferdou? To nevíme, ale Ferda v tom má jasno. Závěr dojíždíme po „koprovce“ dolů. Ti, co mají lyže z půjčovny, říkají, že to stálo za to. Pak krátká zastávka na oběd, pro někoho teda ještě kratší, Karas je neúprosný. Musím jít jezdit.
Moje zásada mi nedovoluje jezdit s ostatními mimo sjezdovky a tak si jezdím po upravených, širokých a prázdných sjezdovkách. Ostatní užívají freeride. Vidím je, jak se poměrně dlouho prodírají křovím dolů. Ale neztrácejí tvář, přijíždí spokojeně k vleku a myslí si, že je mi líto, že jsem to nezkusila taky. Chápu, jezdit na sjezdovce, to stojí za lítost. Lyžovačka končí. Dnešek hodnotím kladně.
Večer ale rozhodně nekončí. Tomík připravuje parádní večeři. Mně vrazil do ruky pomelo na oloupání. Kdo z vás někdy loupal pomelo, jistě chápe mé nadšení. Já bych se mu v kuchyni ale nepletla i bez pomela. Po večeři jdeme do druhé chalupy. Zábava je v plném proudu. Objevuju několik pro mě nových lidí. Jirka – velmi nenápadně vypadající, ale strašně mě baví. Bejvi – padly jsme si do noty a panty nám jedou. Moje krevní skupina. Na naší stranu stolu přichází Vráťa. Tohle je určitě tahoun večírků. U Janka to mám fakt těžký. To jsem ale předpokládala. Zapadnout do party je těžká práce.
Druhý den se mi lépe lyžuje, jednak jsem vyspalá a taky lidi už znám po večeru lépe. Pořád si s Karasem pohráváme s myšlenkou, že se trhneme, dlouho na zbytek čekáme, ale mě se vlastně trhat nechce. Je fajn být s touhle partou.
Po lyžování nasedáme do aut a odjezd. S Jitkou to v autě pěkně všechno probereme a zhodnotíme. Tomík nám asistuje, uvádí na pravou míru, dodává zajímavé komentáře a cesta utíká.
Po příjezdu do Prahy jdu ještě na oslavu narozenin. Vcházím do baru s lyžemi, téměř v lyžařském a trochu strhávám pozornost. „Jééje, ahoj, jakej jsi měla víkend?“
Skvělej, vážně skvělej.
