Neuseeland durch die Augen eines Gärtners 1
Geschrieben von Eva | Abgelegt unter Reisen
Liebe Fans von Pfannkuchen, Sehr geehrte Leser lässig! Wie viele von euch haben sicherlich bemerkt,, Ich habe ein paar Wochen zu Hause. Schließlich gelang es mir, wieder nach der Rückkehr so, Ich kann verantwortungsvoll platzieren Sie den ersten von einer Reihe von Artikeln von meiner Reise nach unten unter der Erde - Neuseeland. Und mit wem ich war endlich da? Der erste Monat und eine Hälfte mit Lüfter, Zwerg vom Strand und Karl, zélandským mein Auto. Mitte Dezember für mich aus Prag přilítla Freundin Dana und nahm mit sich Standa – muj alten Zustand.
1.11. Dienstag
Cesta tam
Po dlouhých přípravách a přemýšlení, co všechno budu 3 měsíce nutně potřebovat, kolik spodních kalhotek a triček, jsem doma sbalila do 80ti litrového hydropytle věci na vodu, ty jsem doplnila hromadou hadříků a hurá na letiště. Letí mi to pěkně po obědě, takže klídek. První polet je do Dubaje, tam přestupuji na další letadlo, které mně po 2 mezipřistáních v Bangkoku a Sydney vysadí na Jižním ostrově v Christchurchi.
Cesta z Prahy byla v pohodě. Dobré jídlo, pití, poloprázdné letadlo, kde jsem měla dvousedadlo jen pro sebe, mně zbavilo ostražitosti. Výsadek v Dubaji mně dost probral. Chybu jsem udělala hned u vchodu do budovy letiště, když po dlouhém přemýšlení jsem místo do arrivals vlezla do transfers. Nějak mi nedošlo, že vlastně musím ven z letiště, když mám objednaný hotel…
Prolezla jsem rentgenovou kontrolou, jezdícíma schodama sjela 2 patra dolů, pak výtahem zase 3 patra nahoru a ocitla jsem se ztracená v obrovském tranzitním prostoru. Místní čas lehce po půlnoci, lidí jak na Václaváku. Slečna na informacích mi jazykem vzdáleně připomínajícím angličtinu vysvětlovala, kudy se dostanu zpátky na start. Po pár dotazech u různých členů letištního personálu se mi to povedlo. Pak už jen vyřídit vízum, oční sken, vystát frontu u pasové kontroly a najít svůj bus. Trochu to trvalo, Arabové jsou takové slečinky v bílých šatech s rafinovaně umístěnými módními doplňky a mají asi na všechno dost času, ale aspoň že na bus do hotelu jsem nemusela čekat, jel mi hned. Už jen horkou sprchu a jít se na pár hodin natáhnout!
2.11. Mittwoch
Snídaně byla rychlá. Neměli zelený čaj. Měli tam pěkné lívanečky, ale byly tak extrahnusné, že jsem během 5 minut byla připravena jet zpátky na letiště.
Na letišti jsem se po ránu náramně podivila, jak je všechno jednoduché. Stačí mít jen zapnutý mozek. Tranzitní prostor mi najednou nepřipomíná jungli, ale pohodovej obchoďák. V klídku si to tam obcházím a usazuju se u svý odletový brány. Nasedám do dalšího letadla směr Bangkok. Je pěkně plný, sedím vedle 2 angličanů, takoví kluci divný flekatý sockoidního vzhledu, přes uličku sedí jejich tlustý rodiče… doufám, že u nás vypadáme trochu líp. Zasedli mi mý místo u okýnka, ale nechávám je tam sedět a dobře dělám. Každou chvíli si objednávám vodu k pití a lahvičky s vínem, a pak chodím čůrat. Upadám do komatického stavu a cesta rychle utíká. Letíme celkem dlouho, do Bangkoku dorážíme navečer. Tam rychlej výsadek, protažení a zpátky do letadla.
3.11. čtvrtek
Z Bangkoku do Sydney mám už lepší spolusedící. Thajku a Nepálce. Oba jsou studenti a letí studovat kamsi do Austrošky. Jsou v pohodě. Po svítání přistáváme v Sydney a následuje poslední etapa letu na Zéland. Do Christchurch na Jižním ostrově. Tentokrát je letadlo poloprázdné, na své trojsedačce sedím sama. Po svačině si lehám a usínám. Probouzím se už chvilinku před přistáním. Zéland z letadla je fakt malebnej. Zasněžený hory, ledovce, říčky, louky, placatý domečky a najednou letiště a jsme definitivně na zemi. Je kolem půl čtvrtý, vylézáme z letadla. Vyplňuji immigrant declaration nebo jak to nazývají, to je papír, kde je zajímá proč tam jedu, co tam budu dělat, ke komu jedu, co vezu, číslo boty, kde budu bydlet, velikost podprdy, že nevezu žádný jídlo, a tak dál. U okýnka pasové kontroly vše ok, ale když dávám na rentgenový pás svý věci, jako že už du ven z odbavovacího prostoru, přibíhá týpek, bere mi věci, nakládá zpátky na vozík a táhne mně zpátky. Ahá, tak to jsem zvědavá, co to bude. Jdeme za takovou zeď, a vidím velké stoly a židličky, u jednoho stolu vidím rodinku asiatů s vybalenou taškou, je to hromada jídla… to už asi nedovaří… no jestli budu já vybalovat všechno, to se z toho poseru. Odevzdaně si sedám do židličky a čekám, co se bude dít. Chlapík mi zatím bere pas a kouká do mý deklarace, cože jsem tam vyplnila. Prd mu rozumím, ačkoli mluví anglicky, takže když vidí velký otazníky v mých očích, tak se s despektem ptá, jestli vůbec vím, co jsem to vlastně vyplňovala. Říkám, že jasně a všechno mu opakuju, tak jak jsem to napsala do papíru. Nechápe, jakto že nevim kam jedu a kde budu bydlet. Nakonec musím uvést jméno Káči Sottnerky, to je jednej kontakt tady na Zélandu, kterej momentálně mám. Modlím se, abych jí neudělala nějakej průšvih, snad je tu i po roce legálně… Hned si jí zjišťujou a chlapík se malinko uklidňuje. Pak mně vysypává věci z příručního batůžku, zkoumá i mýho tlustýho průvodce, co kdyby vypadla nějaká droga uložená mezi stránkami? Musím ukázat i Frantu. No trochu nevěřil… Tak hotovo. Smím si batůžek zase zabalit a mám se přesunout za roh k jeho vostrý kolegyni. Ta se mně opět ptá na totéž, už trochu začínám rozumět, i moje angličtina se trochu zvedla. Bravurně odpovídám na otázky, sagen, že jsem opravdu jen turista, ukazuju online svůj bankovní účet s hromadou peněz a ptám se, v čem je problém. Zpáteční letenku mám koupenou, co ještě chce kua slyšet? Už jsem strašně unavená! Mám hroznou žízeň a všechno se se mnou houpe. Mele něco o černejch imigrantech a tváří se, že mi snad přebukuje letenku na dnešek zpátky do Prahy. Tak jí říkám, že už se těším domu na svýho kluka a do svý super práce v ZOO, pro sebe si říkám, že celej Zéland si může jít třeba do prdele, a ať už mi daj pokoj.
Vyprávěním o mým krásným domově v ní probouzím lidský city a konečně mně propouští. Kolem půl šestý nebo tak nějak, konečně vylézám z odbavovacího prostoru. No díky! A teď jako hledat to bydlení. Na informacích naštěstí ještě nezavřeli a je tam ochotná paní, která mi hned bookuje postel v hostelu YMCA. Je to sice drahý, ale na dobrým místě, jede tam z letiště autobus a já už stejně mám v hlavě místo mozku salát. Vybírám z přilehlého bankomatu první cash a platím ubytko. Hurra, jsem na Zélandu!
Autobusák mně budí… na konečný v centru Christchurche. Nějak se nemůžu zorientovat, ale je tam brigádnice která tam zřejmě pomáhá podobnejm pitomcům, jako jsem já. Ukazuje mi správný směr a já sbírám svý zavazadla a vydávám se ubytovat. Odkládám věci v pokoji a ptám se recepční, kde by se dala pořídit sim karta do telefonu. Posílá mně do obchoďáku, kterej je brutálně daleko. Za co se mi chtěla asi pomstít? Do obchoďáku dorážím akorát ve chvíli zavíračky. Aspoň jdu na záchod, a pak jupí zpátky ztemnělými ulicemi cizího města. Chci si cestu zkrátit přes park, ale vykouk na mně z dálky takovej trochu bezdomovec, tak si to rozmýšlím… chvátám do postele, už opravdu nemůžu a to houpání pořád nepřestává….
Tags: FLUGPLATZ, New Zealand, Gärtner in die Augen, Reise
February 20th, 2012 bei 15:15
prozradíš mi na co jsi vezla na Zeland Frantu? Co se s ním stalo pak?
February 20th, 2012 bei 21:55
ja si sebou vozím kačenu, takže důvod vézt Frantu chápu:)
February 22nd, 2012 bei 07:17
těším se na pokračování (-:
24. Februar, 2012 bei 20:58
Těšim se na novinky o kapradí!! :-) Hele ale ty kulatá pole na 3 fotce jsi udělala ve fotoshopu, Durst? Ich dachte,, že se celníci Frantovi kouknou do bříška :-D
2. März, 2012 bei 13:22
No jo, kapradí bylo:-), taky jsem z něj odvařená, ale všechny fotky jsou autentický, žádnej photoshop