Pádlování v Gruzii – Snížák
začátek jako vždy v 19h. 12.01.2012

Přehled ostatních promítání najdete zde zde.

… a nechat docpat smažákem.

Co lze očekávat?:
Záběry z hodně prošlapané cesty již neexotickou zemí prosté dramatických okamžitků. Otevřené Beebob-okénko.

Co lze očekávat – ale nebude!:
Thajská kutura, dosud neviděné kvalitní foto záběry, vyvrácení mýtů o dovolené v Thajsku, intimnější záběry z plážového zevlu.

Přijďte se tedy ve čtvrtek 1.12. od 19:00 podívat na Káčko.

Přehled ostatních promítání najdete zde zde.

Jestli si vzpomínáte jak jsem přidával na jaře fotku z carvingu: Extrémní podoba carvingu. Tak tady je pokračování jak to dopadlo.

Abych se Ferdy (malýho) zastal tak tenhle pád byl v pohodě. Zlomeninu si udělal až při první nedělní jízdě, když nepočkal na dědu Hilgerta.

03.11.201

Albánie, Béba

24.11.2011

Bulharský Pirin, Břeh

01.12.2011

Korsika retro, Vašík

15.12.2011

Kazachstán na motorce, Škvorák

05.01.2012

Thaisko, Karas

12.01.2012

Pádlování v Gruzii, Snížák

02.02.2012

Překvapení přednášejícího, Bobík

09.02.2012

Indonésie, Lupič

Do Konstruktivy se dostanete jednoduše, od zastávky tramvaje Černý kůň (3,17,21) ulicí V náklích, následně kolem golfistů ulicí Loděnická až k řece.

View Larger Map

Zajímavá se stala pro většinu už cesta, jelikož je odbočka do areálu ve tmě tak trochu nečitelná, tak si skoro každá posádka udělala zajížďku do Jetřichovic a přilehlého okolí. Nakonec však všichni v pořádku dorazili do místa určení, přivítal nás poněkud neochotný pan majitel a rozdělil nám klíčky od pokojů. Pohostinské schopnosti a ubytovací podmínky nebyli úplně ideální, ale na ty každý rád zapomněl hned, jak nasedl na svého železného oře. Jediné co nemohu panu vedoucímu upřít je jeho schopnost pamatovat si, kdo patří k jakému lístku.

Ale dost už o ubytování, protože jsme všichni sportovní duše a určitě vás nezajímá, kde jsme spali, i kdyby to bylo třeba v louži, ale jak jsme pojezdili. Na úvod musím podotknout, že ty co čekají závratné počty km, musím zklamat. Nějaké ty km najela silniční sekce, ale sekce horská kola ujela něco okolo 77km.

První den byl naplánován výlet na Velkou Pravčickou bránu. Tohoto cíle jsme nedosáhli, jelikož jsme neodhadli naší průměrnou rychlost. Vydali jsme se po červené turistické stezce a hned po pár metrech na nás zpoza zatáčky vykoukly první schody. Nic nás nerozhodilo a vzali jsme kola na ramena a vyběhli jsme schody jako nic v domnění, že pak už jen pojedeme. Že jsme se v tomhle ohledu trochu spletli, jsme zjistili po zdolání první vyhlídky. Čekal nás krásný výhled na okolní skály a zjištění značných nerovností terénu. To nám však nezkazilo náladu a vydali jsme se opět na cestu. Okolo jdoucí turisti trochu nevěřili vlastním očím, když nás viděli, jak si házíme kola na záda a směle zdoláváme schody případně nerovnosti terénu. Z obou stran padali vtipné hlášky typu:
Bobík: „Není vám líto že, sebou nemáte kola?“
Turisti: „Ani ne my jsme zátěž odložili doma“
A já jsem si neodpustila konstatování, že jsme kulturistický oddíl, kterému ukradli činky a tak se vydal posilovat do přírody“

Ale abych nekřivdila hlavní vedoucí Bláže, musím říct, že tyto překážky byly prokládány parádními pasážemi, které se daly krásně jet. Po tom co jsme odbočili z červené značky, se terén značně zlehčil a my jsme si zajeli na oběd do výborného hotelu Zámeček. Všem doporučuju jak na jídlo, tak i na ubytování, okolí je opravdu krásné. A pak jsme v pořádku dojeli domů, ke zklamání mého táty ještě za světla.

Druhý den jsme podnikli opět pěkný výlet, tentokrát podél potoka Pavliným údolím a dále. Tahle vyjížďka se nesla v klidnějším duchu a až na jeden kopec a pár menších míst jsme všechno jeli ;-). Opět jsme si nedovolili vynechat zasloužený oběd a tentokráte v pěkně hospůdce ve Studenci, kde se pyšní nabídkou například rozpečeného kozího sýra nebo lívanců tří chutí (doporučuje Bláža),… Domů jsme si razili cestu chvíli i po silnici kde nás málem sestřelil Kečup řítící se ze shora na silničce v doprovodu Jitky.

Poklidnější druhý den nám vynahradil den třetí. Hned v úvodu jsem excelovala já (musím se přece pochlubit:D) a to krásnou šipkou přes řidítka. Dopad byl neočekávaně hladký a tak jediná újma byla zašpiněná bunda. No co si budeme nalhávat zkušený matador v oblasti pádů, už ví, jak si má zařídit hladké přistání. Dále jsme pokračovali po žluté značce vedoucí na Tokáň. Hodně nás rmoutilo, že jedeme po poměrně široké a hladce jetelné cyklostezce, takže jsme při první příležitosti, jak jsme již měli zvykem, odbočili na cestu, kde byl zákaz vjezdu kolům o autech nemluvě (ty by na rozdíl od kol po žebříku nikdo neunes). Název cesty je opravdu příhodný: úzké schody, viklany. Na téhle cestě jsme si konečně dali dlouho očekávané žebříky. Jen co jsme dojeli na vrchol, odpojila se od nás Martinka se slovy, že jede za svým nemocný princem, ale já ji lehce podezřívám z toho, že věděla, co nás čeká. No a my jsme pokračovali dále dle instrukcí hlavní vedoucí. Jakožto hlavní vedoucí mi Blaženka nemohla nechat umístění skokana roku a také se směle vrhla z kola dolů. Trochu se pomlátila, ale je to duše odolná a zkušená a tak se rychle vzchopila a opět se jala vedoucí funkce.
Cesta se nám začala pomalu vytrácet, až jsme začali pomalu váhat, kam máme jet. V tom se před námi rozevřela stará stezka, vrhli jsme se po ní a vzápětí jsme zjistili, že je opravdu stará a dlouho nepoužívaná, protože po tom co jsem přelezla dvacátej strom, jsem je přestala počítat. Po chvíli se ke stromům přidala bažina a tak jsme si řekli, že to obejdeme okolním svahem. V tom, co se nestalo. Břeh prorazil duši a tak jsme si dali servisáckou pauzu. Duši vyměnil a hned jak jsme se dali do pohybu, si všiml, že by si ještě mohl zalepit plášť, který prorazil společně s duší. Zachovali jsme se jako praví kamarádi a nechali mu soukromou chvilku s Dominikou a pláštěm s tím že počkáme na další mýtince. Šli jsme jakous, takous stezkou, kterou někdo nazval kančí, až jsme se konečně dopracovali k normální cestě. Tento úsek byl opravdu nevšední ;-).
Objevili jsme modrou značku a směle jsme se po ní pustili, abychom se sešli s Jíťou a Eliškou, které nás prozíravě opustili před nejzajímavější pasáží. Po pár ujetých km, jsme se potkali s ochranářem. Zdůrazňuji ujetých, protože jsme jeli skoro po dálnici, kde v pohodě projede auto a kde traktory tahají klády. Panu ochranáři se nelíbilo, že po téhle dálnici jedeme na kolech (škoda, že nás neviděl v té rokli, to by ho asi trefilo. Zastavil nás na kus řeči, když v tom přijel Janek, který se sním zjevně nechtěl vybavovat a spustil na něj tak trochu zhurta, že si ochranář radši vyndal pepřák. Ale po tom co mu začal vyhrožovat Martinem Koušou. A právě přijíždějícímu Martinovi říkal asi toto: „Martine, nezabíjej ho. Prosím tě nezastavuj, jeď dál a nech ho bejt“. Se ochranář zalekl a nechal naší početně převažující skupinku odjet. Zbytek výletu již proběhl hladce a to je zakončení našeho třídenního putování Českosaským Švýcarskem.

Jen pro doplnění obrazu nejsme žádní maniaci, výlet s námi absolvovala čtrnáctiletá Áňa a jedenáctiletý Vašek. Jinak byl zájezd doplněn o mnoho dalších sekcí jako dětská, silniční, pěší… Ale o těch někdy příště ;-)