Kaunertal – bez želez na hory nelez!

Kaunertal Gletscherstrasse – u pokladny po zaplacení
Pokladní: „Máte sněhové řetězy?“ (Cedule – sněhové řetězy visí nadosah)
KRS: Ano, jistě! (Bez zaváhání, heč!)
Pokladní: Tak si je prosím nasaďte! (taky bez zaváhání)
KRS: Ok. (Lež kromě krátkých nohou nemusí mít taky vůbec žádné)
KRS: Tomíku! Ona chce ať si ty řetězy nandám, tak to asi neplať, dám Ti naše permice.
TZ: Hmmm, … tak jeď, já Ti kdyžtak půjčím svoje, mám úplně nové zimáky.
KRS: No … to mám taky.
TZ: Tak jedem!
KRS: Ok.
A tak jsme jeli. Kdo by před týdnem čekal, že se bezvěrec KaRaS bude modlit za méně sněhu? … ale nebudu napínat. Putovní cena „Pražky na horách“ (za čtyřkolku na Studánce) zůstává v Radlicích. Lepilo mi hodně, bylo to o fous, ale zvládli jsme to. Odměnou nám bylo zcela prázdné středisko, skvělý prašan, -16°C, mizerná viditelnost a tři lana v provozu.

Fiss Ladis – neděle odměna za sobotu

Silných zážitků jsme po sobotě siti, na neděli padla volba na Fiss Ladis. Kolem -5°C, slunce, na sjezdovce upravený čerstvý sníh, mimo sjezdovku po kolena prašanu … tak kde jsou lidi? … A kde je Tomík a spol.? Není čas hledat, můsí se lyžovat. Zkrátka, nic o čem by se dalo psát. Tak níže jen v obrázcích.

Pohled na Český yacht klub v Podolí

Tak říkám, že jdeme s Bejvi přes poledne na Výtoň na trh, ať jde s náma… no znám Bátu, čekala jsem, jakou vhodnou výmluvou mně tentokrát překvapí. Nakonec mi napsala, že jí doktorka řekla, že mimino nějak neroste, ble, ble … a že musí jít do nemocnice a že si jí tam jako už nechaj, dokud neporodí. Okej, výmluva dobrá, beru.

Můj oblíbenej pohled na Hrad.

Železniční most a lodě

Lodě… jak dlouho tu ještě budou, než shnijou?

Trochu smíchovského industriálu… ten černý dým, to nikde nehoří, jen přes most jede parní lokomotiva.

Praha je stejně nejkrásnější! To mi nikdo nevymluví.

Spokojení Pražané jdou z trhu se svými bio-úlovky.

PS: No a večer Báta píše, že mimino je venku a je to Eliška. Takže gratuluju a přeju vše nejjj!

Skvrna přítomna

Skvrna navlhčena vodou a posypána Ďáblíkem

Skvrna pomalu mizí, za chvíli dám mikču do pračky

Skvrna nepřítomna

Pavel Říha aka BadGuy.cz provozuje český překlad článků Lea Babauty (zenhabits.net) na adrese zenhabits.cz a rozhodl se vydat překlad nejlepších tipů pro zvýšení motivace.

Útlou knihu stáhnete 20 tajemství motivace Lea Babauty (či zakoupíte) na motivace.zenhabits.cz.

Byť v tomto případě jde drobnost 20 stránek není zase tak velká kniha. Každopádně zdarma si mohu stáhnout pdf soubor, ten není problém převést do čeho potřebuji. Za drobný obnos dostávám pdf, epub a mobi. Takže mám vystaráno. Stačí kliknout na tlačítko koupit, zaplatit pomocí PayPalu a kniha mi hned po potvrzení platby dorazila do mailu. Tak stačí (opět mailem) přeposlat do Kindlu a již mohu čísti. Jak prosté. takto si představuji ideální službu.

Proč to nejde i u ostatních knížek takto jednoduše?

Když tu ouha, Vašík volá: „Nastup, jedem!“ nebere na vědomí, že mám hlad, přestávky jsou nutné a je hrozná zima. Díky tomu mám i fotky vodáků u vlaku z vetší blízkosti než bych si přál. Vlak byl fajn, i oběd nakonec byl, i cukrárna.

To vše pak znamená, že koncertu legendární kapely Jinovatka jsem si moc neužil. Po pár písních jsem šel ne do hrobu ale do hajan.

obrázek použit ze sítě Facebook: fotka uživatele Jízdomat

Takže už to fakt napíšu. Na začátku prázdnin se mi poštěstilo jet za dva dny po několika různých dálnicích, zakončila jsem to „naší“ D1 do Brna a přivedlo mě to k zamyšlení.

Začala jsem úsekem Vídeň – Passau, kde ani pokuta (20e) mně neodradila od názoru, že v Rakousku a Německu není tolik dementů na silnici. Sem tam se nějací najdou a ti jsou z Maďarska nebo Polska. Ale i když jede někdo rychle v levém pruhu a vidí, že já někoho předjíždím a jedu 140 tak na mě nebliká, nedělá „Mírův trik“ a prostě jen zpomalí, já dám blinkr, že se mu chystám uhnout a jedeme si. Tak proč to tak nejde i u nás?

Pak jsem dala Plzeň – Praha a Praha – Hradec Králové a musím říct, že to byla taky pohoda. Nutno podotknout, že je to asi tím, že tam nejezdí moc lidí. Obě dálnice jsou většinou prázdné a rychlost nejrychlejších aut je 130, což je pro nás ostřílené déjedničkaře nepřijatelné a tak si to frčím v levým pruhu 140 – 150 a je klid. Nejsem žádnej pirát silnic, ale pravý pruh je dost často nesjízdný.

No a výlet jsem uzavřela Jihlava – Brno, což bylo zase na nervy. Co vy na to? Máte radu? Jak to přežít?

Já mám tak trochu návod: hodně ovocných Mentos, klidnou hudbu (nejlépe Hanu Hegerovou, nic agresivního) a hlavně dobrou káru. Jela jsem naší Kiou (1,6 disel) nic velkýho, ale jede to, když je potřeba. A to je asi to nejdůležitější na D1. Neposrat se z těch dementů, nenechat se vycukat, ve vhodnou chvíli radši přidat než uhýbat do pravýho. Tam se totiž stanete malým utiskovaným autíčkem mezi potvorákama kamioňákama a rychlýma pracujícíma v oktávkách. No a třeba vás nezměří. Jo a nejhorší jsou Bratislaváci v kvádrech, to jsou fakt dementi.

A o tom, jak jsem jela z Brna do Prahy v maličkým Peugeotu 206, kterýmu se otvírají zadní dveře a vypadává stěrač a roste v něm proso, zase příště. Jen chci říct, že být slušnej a pouštět rychlejší auta a snažit se nikoho neprudit jde i ve slabým autě, ale ne na D1!

No a pak se mi Janek diví, že jezdím vlakem!!

K té fotce: nejsem zarytej brňák, ale zajímalo by mě, co je v protisměru. No asi NIC.
Což vystihuje vztah Pražáků ke zbytku ČR ;-)

V článku na idnes.cz: Podvodníku, čílil se Marek na ruského novináře. A stěží se udržel se dozvíte vše podstatné.
Pro mě je to dokonalá ukázka sebeovládání, Marek potkal novináře co s tím vydal „rozhovor“. Během přímé konfrontace s tímhle podvodníkem, to na maličkou chvilku vypadá že novinář dostane tečku. A že si jí zaslouží a taky, že ta rána sedne jako prdel na hrnec. Marek se ale dokáže ovládnout a nevytne mu ji.
Pro mne je velkým hrdinou a to i když nedal hetrick.

Pátek 20.5. loděnice Sokola Troja,
odpoledne až do rána.

Image from Wikipedia

Hlavně alergici museli nutně zaznamenat, že příroda šílí, a ne letos poprvé. 20.dubna (a na to velký důraz) můj profesionálně deformovaný zrak šokovalo něco, co mě přimělo konečně napsat na Palačinky nějaký ten blábol, tak tady ho máte – znovu otevírám kauzu únor.

Jedu si to takhle via Úholičky pro nějaké to zelené bejlí dodávkou značky WV Crafter, vzbuzujíc děs v očích všech chlápků za volanty v protisměru. Odpouštím jim s chladným nadhledem a povzneseným úsměvem, blondýna za volantem Crafské dodávky určitě působí jako zjevení a také chápu, že netuší, jak výborný řidič to jsem, to vědí jen ti, co se mnou projeli Mnichovem. Netuší to ani ten týpek, co jsem mu v Papírenský pravděpodobně urvala zrcátko, no, ale může si za to sám, když neumí řádně zaparkovat, dobře mu tak! Kochajíc se patriotsky polní scenérií rodné krajiny, rozjímajíc nad pozitivy svého řidičského nadání, skytajících naději, že pokud moje kariéra zneuznaného przniče přirozeného půvabu přírody Trojské kotliny v příspěvkové organizaci hl. m. Prahy vezme za své, budu se moci uplatnit v mnohem prozaičtějším povolání řidiče autobusu nebo kamionu, zažívám kolem poledne šok z oslnění žlutí rozkvetlého řepkového pole. Jako řepka v dubnu?!? V DUBNU?!? To nezmiňuji fakt, že už nám delší dobu kvetou třešně, jabloně, kaštany, šeříky a bůhví co ještě všechno sakumprásk naráz, dealeři farmaceutických kolosů mají žně, rozhodně.

Takže, abych to dál nerozmazávala, kvetoucí řepka v dubnu je jen další PÁDNÝ ARGUMENT PRO ZRUŠENÍ ÚNORA, jehož vypuštěním z kalendáře dosáhneme návratu k zažitým tradicím vázaným na matičku Zemi živitelku, předejdeme všeobecnému zmatku u velké části populace, tvořené letitými stoupenci Přemka Podlahy, kteří teď musí nutně notně tápat a zamezí se přepisování stohů odborných manuálů zemědělské a zahradnické literatury, zvláště co se agrotechnických termínů týče. A jak k tomu teprve přijde lidová moudrost?

Březen, dost bylo kamen, duben, do řepky hupnem???

V prvé řadě mít na autě takovouhle značku je jako kdyby člověk křičel okolo sebe: „jsem marnivý idiot, podívejte! Platím peníze za svý komplexy a léčím je falešným pocitem nadřazenosti, heč! A ještě neuvažuju logicky, matematika mi nic neříká! Asi se řídím astrologií a sleduju v Blesku horoskopy, tak jsu blbé, a ještě se tím chlubím!“  Myslím že tahle jelita jen nerada opouštějí prostory benzínek a podzemních garáží a když už musí, pro jistotu chrastí dostatečným množstvím zlatých řetězů a čvachtají vlasovým gelem, abyste je náhodou nezaměnili  za nějaké podlidi bez výsadních znaků.

Být manažerem autobiografu, kde se film sleduje z auta, vyhradil bych první parkovací řadu pro dostatčně kulaté značky, a vybíral za to tučný poplatek. Vsadím se, že jelita s číslem 2222 nebo 0001 by si místo předplatila na celou sezónu.

Za druhé taková značka skutečně přitahuje pozornost, což je ostatně důvod proč za ní jelita platí. Ovšem pozornost ve velkoměstě nebo na dálnici není vždy ve prospěch jelit, když se třeba chtějí stavit u milenky nebo zrovínka předjíždějí pravým pruhem na D1. Taky hádám že policajti nejsou takový másla aby se před nadlidma klaněli a klidně jelita mírně osolí.

No a v neposlední řadě ta arogance. Takovouhle značku lze získat jen vhodným úplatkem. Tím že s takovou značkou jezdí, se jelito zcela otevřeně přiznává k uplácení, ba veřejně ho staví na odiv. Nerad bych radil vznešenému bijci korupce, místopředsedovi vlády Radkovi, ale tam by mohl se svými čtrnácti úředníky slušně skórovat. A když už teda takhle radím, tak legalizovat nákup takových značek by mohlo jistý malý příjem státu zajistit a přitom nikomu neublíží, vždyť jelito to rádo zaplatí a pro nás ostatní podlidi to alespoň minimalizuje risk že na nás náhodou u poctivýho úředníka vyjde nějaká ta kulatina.