Cesta – 108km uteče asi nejen ve Volvu rychleji než bych čekal.

Nová louka – nasazujeme čelovky a vyrážíme, tempo odpovídá zimě, euforii prvního běžkování sezóny a nesoudnosti co se vlastní fyzické kondice a náročnosti trasy týče.

Pod Kristiánovem – zastavení na úpravu oblečení před zápřahem.

Kopec na Čihadla – je strašnej v noci jako ve dne, ale nahoře se všichni živí sejdem. Na nohách mě drží přesvědčení, že nejhorší je za námi.

Knajpa – Kečup navrhuje Smědavu, ostatní ho posílají na Smědavu i jinam, vyrážíme k těhotenské, Kečup (předpokládám s dobře maskovanou úlevou … ale je to Kečup) s námi.

Těhotenská – Kečup se dovolává Edy a vyhlašuje povinnou soupaž, těhotenskou neznám a tak na rozdíl od jiných přijímám výzvu. I přes varování mě několikrát udeří „falešný vrchol“, ale za cenu ztráty kontaktu se skupinou se do Kristiánova dostrkám.

Kristiánov – jsem příjemně překvapen, kde to vlastně jsem, ale na rozhlížení není čas, peláší se dál a tak jen doufám, že se nepletu.

Nová Louka – Nepletu se, jsme tady. A za sebe můžu říct, že jsem tady hrozně rád. V autě jsme naložéní v minutě, vyrážíme zpět. Až cestou si vzpomenu, že jsem chtěl pořídit nějaké dokumentující záběry.

21:45 – zpátky na Čerňáku, začínám se těšit na příště, ale taky se dost těším do peřin.

Závěr – na vědomost se dává, že akce žije a stojí za to. Širší účast vítána.

Btw. Co pracuji na Černém mostě, měl jsem již tu čest podívat se kolem šesté ranní do vozovny metra. Dnes ráno málem taky, ale naštěstí mě přišli vzbudit ještě ve stanici.

Kaunertal – bez želez na hory nelez!

Kaunertal Gletscherstrasse – u pokladny po zaplacení
Pokladní: „Máte sněhové řetězy?“ (Cedule – sněhové řetězy visí nadosah)
KRS: Ano, jistě! (Bez zaváhání, heč!)
Pokladní: Tak si je prosím nasaďte! (taky bez zaváhání)
KRS: Ok. (Lež kromě krátkých nohou nemusí mít taky vůbec žádné)
KRS: Tomíku! Ona chce ať si ty řetězy nandám, tak to asi neplať, dám Ti naše permice.
TZ: Hmmm, … tak jeď, já Ti kdyžtak půjčím svoje, mám úplně nové zimáky.
KRS: No … to mám taky.
TZ: Tak jedem!
KRS: Ok.
A tak jsme jeli. Kdo by před týdnem čekal, že se bezvěrec KaRaS bude modlit za méně sněhu? … ale nebudu napínat. Putovní cena „Pražky na horách“ (za čtyřkolku na Studánce) zůstává v Radlicích. Lepilo mi hodně, bylo to o fous, ale zvládli jsme to. Odměnou nám bylo zcela prázdné středisko, skvělý prašan, -16°C, mizerná viditelnost a tři lana v provozu.

Fiss Ladis – neděle odměna za sobotu

Silných zážitků jsme po sobotě siti, na neděli padla volba na Fiss Ladis. Kolem -5°C, slunce, na sjezdovce upravený čerstvý sníh, mimo sjezdovku po kolena prašanu … tak kde jsou lidi? … A kde je Tomík a spol.? Není čas hledat, můsí se lyžovat. Zkrátka, nic o čem by se dalo psát. Tak níže jen v obrázcích.

Tak jsem zvědav zda tam někoho z vás potkám. Ptáte se mne na to stále. Průměrně trénovaný jedinec zvládne cvičení v pohodě. Méně trénovaný jej zvládne také, ale bude to víc bolet. Přijde mi super ta intenzita cvičení, při tréninku s kámošem nikdy nejedete tak jak tady. Alespoň já tedy ne. A taky mi celkem vyhovuje cvičení ráno. V 8 máte odcvičeno, celý den před sebou, navíc skvěle nakopnuti do procesu.

Bootcamps nabízejí slevové kupóny celkem pravidelně a hodně lidí si pak prodlužuje členství. Na to pozor, lehce návykové.

Za 799 vočí můžete vyzkoušet měsíční original bootcamp v hodnotě 2900 Kč. Pravděpodobně pak nebudete chtít přestat.

Na první pohed sněhu jak z kozla mlíka, stejně tak lidí. Svět je plnej pochybovačů co ruší víkendy podle pátečních zpráv. Díky za ně.

Nevím jestli je možné považovat to za nějaký důkaz existence sněhu, faktem zůstává, že Tomík dojel na lyžích oba dva dny až ke spodní stanici lanovky.

Takže hurá lyžovat, lyžovat, lyžovat, lyžovat … bacha krtinec … lyžovat, lyžovat, lyžovat…

V sobotu nás ještě Wráťa na prkně školil, na večírku vypadal taky nesmrtelně, naštěstí ho v neděli chytli záda a tak na lyžích byl už dost krotkej.

I jinak bylo veselo. Skoro by se chtělo říct, taková „veselá kopa“.

Podle tradice měla tento článek psát Erika. Z víkendu s touhle partou byla přímo nadšená: „To bych vážně vůbec nevěřila, že takováhle úžasná parta plná vtipných, sympatických, pozorných, nezadaných sexi chlapů bez závazků může existovat“, Jenže dala jasně najevo co od ní lze očekávat: “ Do té sauny s Váma se těším kluci, ale na psaní článků mě zrovna moc neužije „.

Tady ještě testuji možnosti čerstvě pořízeného fotoaparátu.

A tady se pod vlivem okolní inverse rozhoduji s sebou v neděli foťák na svah nebrat. Velká chyba, nahoře bylo přímo kýčo-krásně.

Tak třeba zase příště.

Knížku lze zakoupit v eshopu: Vodácké školy záchrany

Křest knihy proběhl v klubu Válec report na H2O a raft.cz.

Jestli si vzpomínáte jak jsem přidával na jaře fotku z carvingu: Extrémní podoba carvingu. Tak tady je pokračování jak to dopadlo.

Abych se Ferdy (malýho) zastal tak tenhle pád byl v pohodě. Zlomeninu si udělal až při první nedělní jízdě, když nepočkal na dědu Hilgerta.

Zajímavá se stala pro většinu už cesta, jelikož je odbočka do areálu ve tmě tak trochu nečitelná, tak si skoro každá posádka udělala zajížďku do Jetřichovic a přilehlého okolí. Nakonec však všichni v pořádku dorazili do místa určení, přivítal nás poněkud neochotný pan majitel a rozdělil nám klíčky od pokojů. Pohostinské schopnosti a ubytovací podmínky nebyli úplně ideální, ale na ty každý rád zapomněl hned, jak nasedl na svého železného oře. Jediné co nemohu panu vedoucímu upřít je jeho schopnost pamatovat si, kdo patří k jakému lístku.

Ale dost už o ubytování, protože jsme všichni sportovní duše a určitě vás nezajímá, kde jsme spali, i kdyby to bylo třeba v louži, ale jak jsme pojezdili. Na úvod musím podotknout, že ty co čekají závratné počty km, musím zklamat. Nějaké ty km najela silniční sekce, ale sekce horská kola ujela něco okolo 77km.

První den byl naplánován výlet na Velkou Pravčickou bránu. Tohoto cíle jsme nedosáhli, jelikož jsme neodhadli naší průměrnou rychlost. Vydali jsme se po červené turistické stezce a hned po pár metrech na nás zpoza zatáčky vykoukly první schody. Nic nás nerozhodilo a vzali jsme kola na ramena a vyběhli jsme schody jako nic v domnění, že pak už jen pojedeme. Že jsme se v tomhle ohledu trochu spletli, jsme zjistili po zdolání první vyhlídky. Čekal nás krásný výhled na okolní skály a zjištění značných nerovností terénu. To nám však nezkazilo náladu a vydali jsme se opět na cestu. Okolo jdoucí turisti trochu nevěřili vlastním očím, když nás viděli, jak si házíme kola na záda a směle zdoláváme schody případně nerovnosti terénu. Z obou stran padali vtipné hlášky typu:
Bobík: „Není vám líto že, sebou nemáte kola?“
Turisti: „Ani ne my jsme zátěž odložili doma“
A já jsem si neodpustila konstatování, že jsme kulturistický oddíl, kterému ukradli činky a tak se vydal posilovat do přírody“

Ale abych nekřivdila hlavní vedoucí Bláže, musím říct, že tyto překážky byly prokládány parádními pasážemi, které se daly krásně jet. Po tom co jsme odbočili z červené značky, se terén značně zlehčil a my jsme si zajeli na oběd do výborného hotelu Zámeček. Všem doporučuju jak na jídlo, tak i na ubytování, okolí je opravdu krásné. A pak jsme v pořádku dojeli domů, ke zklamání mého táty ještě za světla.

Druhý den jsme podnikli opět pěkný výlet, tentokrát podél potoka Pavliným údolím a dále. Tahle vyjížďka se nesla v klidnějším duchu a až na jeden kopec a pár menších míst jsme všechno jeli ;-). Opět jsme si nedovolili vynechat zasloužený oběd a tentokráte v pěkně hospůdce ve Studenci, kde se pyšní nabídkou například rozpečeného kozího sýra nebo lívanců tří chutí (doporučuje Bláža),… Domů jsme si razili cestu chvíli i po silnici kde nás málem sestřelil Kečup řítící se ze shora na silničce v doprovodu Jitky.

Poklidnější druhý den nám vynahradil den třetí. Hned v úvodu jsem excelovala já (musím se přece pochlubit:D) a to krásnou šipkou přes řidítka. Dopad byl neočekávaně hladký a tak jediná újma byla zašpiněná bunda. No co si budeme nalhávat zkušený matador v oblasti pádů, už ví, jak si má zařídit hladké přistání. Dále jsme pokračovali po žluté značce vedoucí na Tokáň. Hodně nás rmoutilo, že jedeme po poměrně široké a hladce jetelné cyklostezce, takže jsme při první příležitosti, jak jsme již měli zvykem, odbočili na cestu, kde byl zákaz vjezdu kolům o autech nemluvě (ty by na rozdíl od kol po žebříku nikdo neunes). Název cesty je opravdu příhodný: úzké schody, viklany. Na téhle cestě jsme si konečně dali dlouho očekávané žebříky. Jen co jsme dojeli na vrchol, odpojila se od nás Martinka se slovy, že jede za svým nemocný princem, ale já ji lehce podezřívám z toho, že věděla, co nás čeká. No a my jsme pokračovali dále dle instrukcí hlavní vedoucí. Jakožto hlavní vedoucí mi Blaženka nemohla nechat umístění skokana roku a také se směle vrhla z kola dolů. Trochu se pomlátila, ale je to duše odolná a zkušená a tak se rychle vzchopila a opět se jala vedoucí funkce.
Cesta se nám začala pomalu vytrácet, až jsme začali pomalu váhat, kam máme jet. V tom se před námi rozevřela stará stezka, vrhli jsme se po ní a vzápětí jsme zjistili, že je opravdu stará a dlouho nepoužívaná, protože po tom co jsem přelezla dvacátej strom, jsem je přestala počítat. Po chvíli se ke stromům přidala bažina a tak jsme si řekli, že to obejdeme okolním svahem. V tom, co se nestalo. Břeh prorazil duši a tak jsme si dali servisáckou pauzu. Duši vyměnil a hned jak jsme se dali do pohybu, si všiml, že by si ještě mohl zalepit plášť, který prorazil společně s duší. Zachovali jsme se jako praví kamarádi a nechali mu soukromou chvilku s Dominikou a pláštěm s tím že počkáme na další mýtince. Šli jsme jakous, takous stezkou, kterou někdo nazval kančí, až jsme se konečně dopracovali k normální cestě. Tento úsek byl opravdu nevšední ;-).
Objevili jsme modrou značku a směle jsme se po ní pustili, abychom se sešli s Jíťou a Eliškou, které nás prozíravě opustili před nejzajímavější pasáží. Po pár ujetých km, jsme se potkali s ochranářem. Zdůrazňuji ujetých, protože jsme jeli skoro po dálnici, kde v pohodě projede auto a kde traktory tahají klády. Panu ochranáři se nelíbilo, že po téhle dálnici jedeme na kolech (škoda, že nás neviděl v té rokli, to by ho asi trefilo. Zastavil nás na kus řeči, když v tom přijel Janek, který se sním zjevně nechtěl vybavovat a spustil na něj tak trochu zhurta, že si ochranář radši vyndal pepřák. Ale po tom co mu začal vyhrožovat Martinem Koušou. A právě přijíždějícímu Martinovi říkal asi toto: „Martine, nezabíjej ho. Prosím tě nezastavuj, jeď dál a nech ho bejt“. Se ochranář zalekl a nechal naší početně převažující skupinku odjet. Zbytek výletu již proběhl hladce a to je zakončení našeho třídenního putování Českosaským Švýcarskem.

Jen pro doplnění obrazu nejsme žádní maniaci, výlet s námi absolvovala čtrnáctiletá Áňa a jedenáctiletý Vašek. Jinak byl zájezd doplněn o mnoho dalších sekcí jako dětská, silniční, pěší… Ale o těch někdy příště ;-)

Strategická bikerská základna bude v Jetřichovicích, v „hotelu“ místního kempu (žádné chatičky, tepelný komfort majitelem přislíben). Domluvená cena za lůžko se snídaní je 300,-. Ubytování je zamluvené od čtvrtečního večera 27.10. Všechny podrobnosti najdete na: www.ubytovani-jetrichovice.cz. Vaší pozornosti doporučuju mimořádně roztomilé instruktážní video, ve kterém se dozvíte opravdu vše.

Na výlety se počítá i se skupinou B a možná i C – cyklostezky, skalní města, soutěsky, aquapark v Děčíně…. Na Áčko čekají, doufejme, vypečené terénky.

Tak už se těšíte? Přihlásit se můžete na palačinkách do vzkazníčku, nebo mě.