Dokumentární film o výletu za freeridingem na Aljašce se známými českými sportovci Martinem Černíkem, Tomášem Krausem, Michalem Novotným a Robinem Kaletou bude mít premiéru 9.11. od 19ti hodin v Roxy více informací na webu: http://www.redbull.cz/aljaska.

Ráno vyrážíme na sjezdovku, vidím jen parádně upravenou stopu od rolby, a začínám těšit jako malá. Dojedeme nahoru a ozve se věta: „Tomíku, kudy?“ Odhaluju, kdo je Tomík a sem na sebe pyšná, že v mezidobí snad nikdo nezjistil, že ho mám za Martina. Vyrážíme po sjezdovce a vůbec netuším kam. Všichni chytře koukají do mapy, jen já hrdinsky doufám, že se časem zorientuju sama. Tomík nám plánuje cestu z jednoho střediska do druhého, ale to mi dojde až odpoledne. Navíc nás vede dobře, což značí jen to, že byl skvěle zvolen zrovna on, aby nás vedl!

Jedeme někam střemhlav do mlhy, difuzní světlo dělá svoje, fouká mi skrz helmu i pod brýle, takže mi tečou slzy. Skvělý, ještěže sem si tu novou helmu a brýle koupila, všechno na nic! Je asi mínus patnáct, zataženo a někdo si rýpne, že tohle středisko má 300 slunečných dní v roce. To sme klikaři, že sme vyžrali zrovna ten první hnusnej. Ale lyžuje se mi dobře, cestou se skupinka dělí a nakonec jedu jen s Martinou někam dolu… chybu s mapou si pořád nepřipouštím, určitě se neztratíme. Pomocí telefonů najdeme hospodu, kde všichni sedí a popíjejí místní vinné moky. S těma se mi tu bude líbit, říkám si. První den uteče jak voda a večer sedíme u vína a sem na sebe zase pyšná. Jména dávám z 50-ti procent.

Druhý den ráno čekám nad lanovkou, než se sejdem. Svítí slunce, vyndavám placatku a říkám si: dneska by to šlo. Stejně se nemůžu ubránit pocitu, že je dneska něco jinak. V tom se přižene Jarda a povídá: „Tomíku, kudy?“ Ááááááá, teď už je všechno v cajku. Usmívám se a vydávám se jinam, než freeridový dobrodruzi. S Radkou vyrážíme na manšestr a je to bomba. Helma je skvělá, vůbec mi nefouká na hlavu, brýle jsou báječný, perfektně tlumí sluneční paprsky, nakoupila sem to fakt skvěle. Později se k nám přidává David a předvede svoje lingvistické znalosti. Jeho kurzy frrrrrrancouzky, merd, jako prrrrrrrrd nás všechny nadchnou.

Třetí den už mluvíme plynule francouzsky prakticky všichni, někteří se ještě trochu brání, ale časem stejně podlehnou. Takovou frenetickou reakci na cizí jazyk sem neviděla snad nikdy. Dorážíme na sjezdovku, která ještě není v provozu, zase se musím pochválit jak rychlá a šikovná sem. Dokonce ani cestou neposlouchám nejoblíbenější slovo Martina a Janka – DĚLEJ! Vytáhneme se nahoru, teď by se hodil Tomík, aby řekl kudy. S Radkou improvizujeme a pouštíme se na manšestr. K velkému překvapení se k nám přidávají ostatní sjezdaři, zřejmě je navedl Tomík. Po pár jízdách se odměňuju lokem z placetky, ještěže jí mám, páč bernardýna sem tu doteď nikde neviděla. Ostatní odmítají, nevadí, neubude. Vytahuju placatku znovu, když čekáme na skupinu B pod vlekem. Tady už se odvážlivci na lok domácí kořalky najdou. S úsměvem na rtech děkují a já sem ráda, že plním nezastupitelnou funkci. Mojí vnitřní pohody si všímá i Martin a začíná mě přemlouvat na korýtko, vysměju se mu, ale nepolevuje. Zavolám to rodičům, vyhrožuje. To jim klidně zavolej, dostaneš sprďana, jak malej, že mě taháš na nebezpečný terény. Krom toho, sem snad politik, abych se hrnula do korýtka?

Politik sice nejsem, ale srab taky ne! I když na přírodní U-rampu koukám seshora, přesvěčuju se, že to přežiju. Na chvilku pomyslím na to, co všechno sem v životě ještě nestihla, ale nakonec se nadechnu a rozjedu. Hrdinsky pluhem šnekuju do prvního Účka v životě. Mám smrt v očích, ale určitě si držím výraz inteligenta… nebo nééééééééééé… probíhá otočka a druhý Účko už skoro neplužím. Druhá otočka mám takřka olympijský charakter. Občas se dokonce přistihnu, že si juchnu. Největší radost mám, když se při otočce stihnu vyhnout keříku a zabráním tak těžké újmě na zdraví! Dole dostávám pochvalu od vlastního bratra! Janek nevěří. Teď už vím, co na tom korýtku je!

Následuje den, který prověří moje korýtkové schopnosti! Vyjíždíme mimo sjezdovku a propadám se do hlubokáče. Všichni přede mnou hází obloučky jakoby nic, jen já tam stojím a čekám na jaro. To sem si zase nasrala do lyžáků… že sem sem lezla… teď si těžko zachovám výraz inteligenta. Sem na sebe naštvaná. Už dopředu se vidím, jak se někde rozbiju a bude jen moje vina! Sešupuju se po hranách a sem zase za debila. Příště se do ničeho nehrnu, zas se mi to při nejbližší příležitosti vrátí. Dostáváme se ke korýtku a zahajuje se skokánkem. Je tam vůbec místo na zabrzdění? Seshora vidím jen, jak se dole připravuje fotograf. Super, zabiju se a ještě mě přitom vyfotěj! Rozjíždím se a na výraz inteligenta rovnou rezignuju. Oblouček, druhej, sakra, pořád jedu moc rychle. Na poslední chvíli se rozhoduju, jestli to vezmu okolo, nebo na skokánek… že sem se nerozhodla nahoře… sem hrdina, takže skokánek… ale ne zas tak velkej hrdina, takže prošlapuju… ale ani to nepomůže, stejně padám na zadní airbag! Otřepu se a radostně vykřiknu: ŽIJU! Trošku mi ruplo v kolínku, ale ten den se měl udát ještě větší úraz zvaný patička! Den je to vůbec zvláštní, asi špatná konstelace hvězd. U nás na pokoji už to trochu vře, ale všechno vyvrcholí večerní hádkou, která skončí nocováním jednoho nejmenovaného mimo manželské lože. Já je nemám chuť poslouchat, zalehnu do svojí ohrádky metr a půl nad Radkou a usnu spánkem spravedlivých.

Další dny jsou ve znamení pohody a důležitých dotazů: kam na oběd a kam na svařák? Už máme i oblíbené podniky! Dole u dědka je to ale moc velkej fofr a tak volíme variantu teráska u nejjižnější sjezdovky. Lehce se pozná od ostatních sjezdovek, je celá hnědá. Sníh už na ní prakticky jen přežívá, ale i tak dokážu kličkovat na zbytcích sněhu. Všichni jsou v pohodě a napít se z placatky už se nikdo nebojí! Doplňuju každý večer, abych v případě nouze mohla zasáhnout. Je tu pohoda, nikdo nikam nespěchá! Konečně si i užíváme a nehoníme jen najezděné kilometry. Když se skupiny rozdělí, tak se občas dokonce obejdem i bez Tomíka. Jeho přítomnost nám samozřejmě chybí, ale víme, že Tomík nemůže být všude. Dokonce už se ani nemusíme ptát: Tomíku, kudy? Už trefíme. Trefíme i bez mapy!

Mám se prostě fajn! S touhle partou bych ještě někam jela, napadá mě. Taková dovolená by měla rozhodně trvat dýl…

Káčko žije a já sem ráda, že sem u toho!

btw: team stále hledá nějaké středního chrta na doplnění.

Čtyři dny v Rakousku mě nabily energií na další měsíc. Rozhodně nemyslím tou fyzickou energií, dneska jsem sotva vylezla po schodech do kanceláře. Ale psychickou. Je mi jedno že je v Praze hnusně, že mi čtyřikrát kdosi v tramvaji šlápnul na nohu a že nálada v práci klesá k bodu mrazu vzniklým časovým presem. Stačí zavřít oči a pořád vidím bílý sníh, azurovou oblohu a skály Ziratellských alp.

Tři auta dopravila celou naší skupinu v pátek do místa čtyřdenního bydliště a hned na zítří jsme vyrazily na lyžovačku. Úderná skupina do které jsem se osobně nezapojila byla na sjezdovce dokonce „na první lano“ Na první den objednal Tomík sluníčko a tak jsme si lyžování v oblasti Eggalm užívali plnými doušky. Před polednem jsme se i my ostatní „líný prasata“ jak by asi řekl Janek, setkali s údernou skupinou.

„Nee. Já s váma ten freeride nejedu. Já se budu držet zuby nehty sjezdovek.“ Říkala jsem si ještě v obří lanovce šplhající na kopec. Za pár minut už jsem si to svištěla mezi skalami hlubokým sněhem.

„Pojeď tudy“ povídá Janek stojící nad jedním prudkým a nepříjemně úzkým žlebem. Vrtím hlavou ale koukám jestli by se to přece jen nedalo sjet a Janek už jede, a už je na zádech a už si to sjíždí po zádech dolů a mizí z mého zorného pole. Ostatní se nevzrušují – tak snad to zastavil. Tudy já nejedu a způsobně objíždím skálu cestou Evičky, která se mi zdá rozumnější.

Večer jsem vyřízená. Paříme v apartmánu u nás. Radka přinesla výborné bílé víno – tedy alespoň podle poučky čím starší tím lepší. Ale ať už platí nebo ne – mě moc chutná.

Další den vyrážíme na ledovec do výšky 3250 metrů. Počasí se trochu zhoršuje a nahoře je mlha a fouká. Ale sjezdovka z nejvyššího bodu do mezistanice vajíčka je krásně široká a zpočátku bez lidí – ideální místo na naučení se pravého carvingového oblouku. Jo kdyby to bylo tak lehké jak to vypadá u Karase. V poledne už se těším na chvilku ohřátí v místní hospůdce. Kromě sportuchtivého Karáska si pochutnáváme na dobrotách a weissenbieru.

Z mého předsevzetí, že budu jezdit jen a pouze po sjezdovkách mnoho nezbývá když stojíme nad dalším freeridem vedoucím k sedačkové lanovce, na které posléze pěkně vymrzneme. A je tu poslední sjezd mimo sjezdovku začíná vstupem úzkou prudkou škvírou mezi dvěma skálami ale pak už následuje krásný úsek hlubokého sněhu. Ještě že jsem se zas nechala přemluvit.

Pod lanovkou jdem na jedno „apres ski“. Hospodo-diskotéka je opravdu skvělá: víc kýče jsem snad ještě neviděla – v dřevěné chaloupce visí vedle stroboskopu vycpaný kozel. Viděli jste někdy někoho tančit v přeskáčích? Já už jo – dokonce jsme se zapojili, dobře někteří jen pod podmínkou sázky, ale nakonec i tanečníci byli k mání. Dokonce nám ujel i poslední free skibus.

Třetí den jedeme pro velký úspěch znovu do Hintertux. Z Tomíkových vyhřátých kotev a sluníčko tentokrát nebylo nic. Fouká a je nepříjemně. Jsem dost unavená. Třetí kritický den. Ne dneska opravdu nejedu mimo sjezdovku – stačí že jsem se už párkrát natáhla na upraveném terénu. No ale copak se dá odolat? A musím přiznat, že je to jeden z nejpodařenějších sjezdů. Krásný prašan podél neméně krásných skal.

Večer hrajeme Parlament a nakonec je to kluci a holky(+Bjéťa který si prý vždycky přál být holkou tak teď se mu to malinko splnilo) 1:1.

Poslední den. Trochu jsem se zmátořila. Tentokrát jedeme olyžovat i spodní areál. Na můj vkus je tu moc lidí. Po zkušenostech, že odmlouvat nemá cenu jedeme další z krásných výletových freeridíků. Přidává se k nám nějaký Němec a je nadšen. Ačkoliv bych tenhle sjezd hodnotila jako jeden z nejhezčích musím říct, že jsem se také nejvíc bála. A navíc dole v lese jsme určitě přejeli několik borůvek a větviček neidentifikovatelného křoví. Tím se rozhodně nebudu moct pochlubit ve své skautské „zálesajdě“

I přesto hodnotím výlet Hintertux kladně, takže až mě uvidíte nepřítomně se usmívat, je to také díky Vám.

V pondělí jsme popojeli k druhé lanovce než jsme jezdili předchozí 2 dny. Chtěli jsme koupit jen jednu jízdu. Chlapík se zase tvářil nedobře. Jako že bez lyží 1 jízda ano, ale s lyžema platí jen permice za 30 Euro na den. Řekli jsme mu, že chceme na Hochsolden a že máme informace, že je jízda s lyžema možná. Konečně se dostavila pozitivní reakce. Poslal nás za roh na spodní stanici stařičké jednosedačky, lístek si prý koupíme při nástupu. Ha. To zní zajímavě. Jdeme za roh, aspoň nebudeme stát tu brutální frontu na kabinku. Za rohem přímo uprostřed baráků jsme nalezli tu starožitnost. Nebyla tam ani noha, vlekař nám prodal lístky v ceně 5 Euro a posadil nás na létající kačery. Připadali jsme si jak při výletu na Klínovec.
Cesta byla příjemná, neb počasí bylo opět teplé a slunečné. V Hochsoldenu jsme obuli lyže a pásy a začali stoupat. Cesta k vrcholu vedla po sjezdovkách, naštěstí pro Leontýnku – aspoň jsme jí mohli opravit vázání, které nebylo správně nastavené.
Tomík nám poradil, kterou lanovkou ošvindlovat výstup – nebyly tam pípadla.
Na Schwarzkogl jsme se nakonec dostali celkem bez námahy. Pásy jsme nandavali už jen jednou.

Tak stojíme na kopci, na hraně a koukáme na pár stop našich předchůdců. Někdo už tam jel, tak to musí končit dobře. Jsme malinko nervózní, nástup je dosti strmý a navíc na nás čumí nějaký lidi. Ale pak už to pouštíme s kopce prašanem a je to super. Pod tímto prvním sjezdem dáváme svačinu a kocháme se samotou.

Pak následují další a další sjezdy, moc pěkná cesta.

Teď ještě projet mezi skalami. Ferdíkovi to jde.

Co ostatní?

Údolí se pomalu narovnává.

Dojíždíme k nějaké chatě. Opět vytahujeme svačinu, ale sluníčko nemilosrdně zachází za horu. Tak se dáváme na cestu, ve stínu je zima.

?iroké údolí se znenadání zúží do divoké rokle s obtížným potokem. Trochu tam kličkujeme a vyjíždíme na cestě.

Já s Ferdou vybíráme směr doprava. Cesta je zpočátku pěkná, pak vede hezky s kopce, ale najednou končí propastí. Aha, to se budeme muset vrátit tam, odkud jsme před hodinou vyrazili. Ach jo. Cestou zpět máme dost česu si uvědomit, jaký jsme pitomci. Stopy, které jsme sledovali už od začátku našeho sjezdu na konci vedly doleva. Taky že jo. Hned za zatáčkou objevujeme rozcestník,
který hlásí, že za chvíli jsme v městečku. Za další zatáčkou stojí turistická chata a od ní vede krásná upravená cesta.
No nic, aspoň jsme provětrali tuleňáky! To máme za to, jak jsme ošvindlovali ranní výstup.

Dole v městečku nás vyzvedává Tomík s připravenou polívkou a tráda domu.
Takže kluci díky za výlet.