Vlastně jsem si strašně přála koně plemene Appaloosa, tedy jediného plemene, které vyšlechtili indiáni Nez Perézové a které je známé svou tvrdostí, ovladatelností a učenlivostí. Navíc se mi líbí i na pohled – třeba jedním z jejich znaků je bílé bělmo kolem oční duhovky. Říká se, že koně, kterým je vidět bělmo jsou zlí a tak když se na vás Appaloosa podívá, máte takový zvláštní pocit respektu.

Dalším důvodem proč jsem si vybrala koně amerického plemene je ten, že se mi líbí soutěže v cuttingu, tedy oddělení telete od stáda. A aby byl kůň v těchto soutěžích dobrý, nestačí jen něco ho naučit, ale musí to mít v krvi. Problém byl v tom, že takoví koně byli ještě před pěti lety nedosažitelně drazí a tak jsem nakonec přijala nabídku kamarádky, jejíž kobyla byla nepapírová (ačkoliv čistokrevná) vybrali jsme společně krásné papírového amerického hřebce a těšili se na hříbátko.
Já chtěla kobylku.

24. srpna 2006 se mi rozdrnčel telefon a moje kamarádka mi volala, že mám hříbátko, ale že je to hřebeček. Chvilku jsem přemýšlela, jestli chci hříbě i s pindíkem, ale když jsem ho uviděla, bylo mi hned jasný, že Sam bude můj. Byl celý zrzavý jako maminka a vlastně to byl její přesný obraz v malinkým jen sem a tam mu během prvních týdnů naskákaly po těle bílé flíčky jako kdyby ho někdo pocukroval. A tak dostal jméno: „Letní bílá jinovatka“

Měsíce utíkaly a Samík rostl jako z vody. Konečně se přiblížil den – nejtragičtější den v životě hříběte-opustit maminčino vemínko a pustit se do světa. Odstav by prý měl být co možná nejněžnější a nejklidnější a tak jsme to malinké ubohé hříbátko přesvědčovali asi dvě hodiny, aby se rozloučilo dobrovolně s maminkou a nastoupilo do vozíku. Nakonec došla šoférovi i pokukujícím chlápkům trpělivost vzali Sama za zadek a za jeho naříkání ho doslova nacpali do vozíku. Já jsem si vlezla dozadu k němu a celou cestu jsem ho přidržovala, aby nespadl, a taky jsem ho chlácholila.

Našim cílem byly pastviny u Kostelce nad černými lesy. Byla jsem se tam podívat jednou a vypadalo to tam pěkně, když jsme tam, ale se Samem koncem března vystoupili a já uviděl to metrový bláto ve výbězích, rozpadající se stodolu a pak i nezakrytou díru, které si dospělí kůň možná všimne, ale vyděšené škvrně první den od mámy rozhodně ne, věděla jsem, že ho tam nechat nemůžu.

Odvoz ale mezitím odjel a tak (po chvilkových zcestných úvahách že ho nacpem do kamarádovi dodávky či do normálního vozíku za auto) mi nezbylo než na
jednu noc svěřit Sama do stáda čtyř dalších koňských kluků. Hned jak jsem ho k nim pustila, utíkal k prvnímu z nich a chtěl se od něj napít. Chudák. Dostal takovou nakládačku, že musel pochopit, že s vemínkem už je dozajista konec a to co mají ostatní koňský kluci mezi nohama nemá s mlíčkem nic společného.
Pro mě ta noc byla také bezesná, ale ani druhý den jsem nenašla žádný odvoz a tak jsem s prckem vyrazila jen tak na vodítku 15 km do Škvorce, kde byla tou dobou ustájená Madlenka (můj druhý koník). Naštěstí tam bylo místo a tak skončil jemný a něžný odstav…

…a začala práce. Zjistila jsem, že Sam neumí vlastně nic. Neuměl žrát a tak jsme ho pomalu začali učit na šrot z ruky. Jeho kopýtka už by se mohla rovnat nalepovacím drápům leckteré slečny a tak bylo potřeba naučit ho, že když mu někdo nohu zvedne tak mu ji hned nechce utrhnout a ukrást, ale že mu třeba potřebuje „ostříhat nehty“ Za měsíc piplání to všechno Sam pochopil a mohl nastoupit do mateřské školky.

Tu už jsem vybírala pečlivě a Sam je tam doteď. Ačkoliv dostal maximální možnou péči, přesto to byl od začátku průserář. Jen co tam nastoupil, nedokázal se začlenit do stáda ostatních stejně starých kluků. No vlastně – na jeho obranu musím říct, že byl nejmenší z celého stáda a také nejmladší ale přesto klidně se nechával šikanovat
a kdyby ho majitelé hříbárny nenechávali spát a žrát samotného bůh ví jak by to se Samem Párátkem (takovou přezdívku tam dostal) skončilo.

Když už to začalo vypadat slibně… Sam vždycky dlouho mířil, ale pak ji některý z výtržníků opravdu schytal…skolila Sama chřipka a kluci ve stádě by ho opravdu zabili. Musel být tedy na samotce. Naštěstí se tu objevil věrný kamarád poník Fík a tak začali na jaře chodit do výběhu s Fíkem a na podzim, když do školky nastoupil další mladší ročník hřebečků našli oba kluci nové stádo. A věřte nevěřte Sam Párátko se stal dokonce „kápem“ celého stáda.

Dneska je Samovi 3,5 let. Školka pro hříbata je do tří let a tak už půl roku přesluhuje. Pomalu mu končí jeho dětské radovánky a na jaře mu začne další část koňského života. Soužití s člověkem.