Tomíku, kudy?
Posted by Renata | Filed under Cestování, Sport
V sobotu večer přijíždíme do lyžarského ráje Les Sybelles. Spíš nahoře, ozve se, sotva otevřu dveře spodního apartmánu. V té době bohužel vůbec netuším, že existuje ještě nějaký horní apartmán. Otevřu dveře a cestou podávám někomu ruku a seznamujeme se. Projdu do obýváku, kde seznamovací proces zopakuju ještě tak 6-7krát, stejně si budu prd pamatovat, napadá mě. Další myšlenka – musím si dát seznamovacího panáka a všichni ty jména zopakují… geniální myšlenka. Spát jdu o tři hodiny později, pořád vím prd, ale už je mi to jedno.
Ráno vyrážíme na sjezdovku, vidím jen parádně upravenou stopu od rolby, a začínám těšit jako malá. Dojedeme nahoru a ozve se věta: „Tomíku, kudy?“ Odhaluju, kdo je Tomík a sem na sebe pyšná, že v mezidobí snad nikdo nezjistil, že ho mám za Martina. Vyrážíme po sjezdovce a vůbec netuším kam. Všichni chytře koukají do mapy, jen já hrdinsky doufám, že se časem zorientuju sama. Tomík nám plánuje cestu z jednoho střediska do druhého, ale to mi dojde až odpoledne. Navíc nás vede dobře, což značí jen to, že byl skvěle zvolen zrovna on, aby nás vedl!
Jedeme někam střemhlav do mlhy, difuzní světlo dělá svoje, fouká mi skrz helmu i pod brýle, takže mi tečou slzy. Skvělý, ještěže sem si tu novou helmu a brýle koupila, všechno na nic! Je asi mínus patnáct, zataženo a někdo si rýpne, že tohle středisko má 300 slunečných dní v roce. To sme klikaři, že sme vyžrali zrovna ten první hnusnej. Ale lyžuje se mi dobře, cestou se skupinka dělí a nakonec jedu jen s Martinou někam dolu… chybu s mapou si pořád nepřipouštím, určitě se neztratíme. Pomocí telefonů najdeme hospodu, kde všichni sedí a popíjejí místní vinné moky. S těma se mi tu bude líbit, říkám si. První den uteče jak voda a večer sedíme u vína a sem na sebe zase pyšná. Jména dávám z 50-ti procent.
Druhý den ráno čekám nad lanovkou, než se sejdem. Svítí slunce, vyndavám placatku a říkám si: dneska by to šlo. Stejně se nemůžu ubránit pocitu, že je dneska něco jinak. V tom se přižene Jarda a povídá: „Tomíku, kudy?“ Ááááááá, teď už je všechno v cajku. Usmívám se a vydávám se jinam, než freeridový dobrodruzi. S Radkou vyrážíme na manšestr a je to bomba. Helma je skvělá, vůbec mi nefouká na hlavu, brýle jsou báječný, perfektně tlumí sluneční paprsky, nakoupila sem to fakt skvěle. Později se k nám přidává David a předvede svoje lingvistické znalosti. Jeho kurzy frrrrrrancouzky, merd, jako prrrrrrrrd nás všechny nadchnou.
Třetí den už mluvíme plynule francouzsky prakticky všichni, někteří se ještě trochu brání, ale časem stejně podlehnou. Takovou frenetickou reakci na cizí jazyk sem neviděla snad nikdy. Dorážíme na sjezdovku, která ještě není v provozu, zase se musím pochválit jak rychlá a šikovná sem. Dokonce ani cestou neposlouchám nejoblíbenější slovo Martina a Janka – DĚLEJ! Vytáhneme se nahoru, teď by se hodil Tomík, aby řekl kudy. S Radkou improvizujeme a pouštíme se na manšestr. K velkému překvapení se k nám přidávají ostatní sjezdaři, zřejmě je navedl Tomík. Po pár jízdách se odměňuju lokem z placetky, ještěže jí mám, páč bernardýna sem tu doteď nikde neviděla. Ostatní odmítají, nevadí, neubude. Vytahuju placatku znovu, když čekáme na skupinu B pod vlekem. Tady už se odvážlivci na lok domácí kořalky najdou. S úsměvem na rtech děkují a já sem ráda, že plním nezastupitelnou funkci. Mojí vnitřní pohody si všímá i Martin a začíná mě přemlouvat na korýtko, vysměju se mu, ale nepolevuje. Zavolám to rodičům, vyhrožuje. To jim klidně zavolej, dostaneš sprďana, jak malej, že mě taháš na nebezpečný terény. Krom toho, sem snad politik, abych se hrnula do korýtka?
Politik sice nejsem, ale srab taky ne! I když na přírodní U-rampu koukám seshora, přesvěčuju se, že to přežiju. Na chvilku pomyslím na to, co všechno sem v životě ještě nestihla, ale nakonec se nadechnu a rozjedu. Hrdinsky pluhem šnekuju do prvního Účka v životě. Mám smrt v očích, ale určitě si držím výraz inteligenta… nebo nééééééééééé… probíhá otočka a druhý Účko už skoro neplužím. Druhá otočka mám takřka olympijský charakter. Občas se dokonce přistihnu, že si juchnu. Největší radost mám, když se při otočce stihnu vyhnout keříku a zabráním tak těžké újmě na zdraví! Dole dostávám pochvalu od vlastního bratra! Janek nevěří. Teď už vím, co na tom korýtku je!
Následuje den, který prověří moje korýtkové schopnosti! Vyjíždíme mimo sjezdovku a propadám se do hlubokáče. Všichni přede mnou hází obloučky jakoby nic, jen já tam stojím a čekám na jaro. To sem si zase nasrala do lyžáků… že sem sem lezla… teď si těžko zachovám výraz inteligenta. Sem na sebe naštvaná. Už dopředu se vidím, jak se někde rozbiju a bude jen moje vina! Sešupuju se po hranách a sem zase za debila. Příště se do ničeho nehrnu, zas se mi to při nejbližší příležitosti vrátí. Dostáváme se ke korýtku a zahajuje se skokánkem. Je tam vůbec místo na zabrzdění? Seshora vidím jen, jak se dole připravuje fotograf. Super, zabiju se a ještě mě přitom vyfotěj! Rozjíždím se a na výraz inteligenta rovnou rezignuju. Oblouček, druhej, sakra, pořád jedu moc rychle. Na poslední chvíli se rozhoduju, jestli to vezmu okolo, nebo na skokánek… že sem se nerozhodla nahoře… sem hrdina, takže skokánek… ale ne zas tak velkej hrdina, takže prošlapuju… ale ani to nepomůže, stejně padám na zadní airbag! Otřepu se a radostně vykřiknu: ŽIJU! Trošku mi ruplo v kolínku, ale ten den se měl udát ještě větší úraz zvaný patička! Den je to vůbec zvláštní, asi špatná konstelace hvězd. U nás na pokoji už to trochu vře, ale všechno vyvrcholí večerní hádkou, která skončí nocováním jednoho nejmenovaného mimo manželské lože. Já je nemám chuť poslouchat, zalehnu do svojí ohrádky metr a půl nad Radkou a usnu spánkem spravedlivých.
Další dny jsou ve znamení pohody a důležitých dotazů: kam na oběd a kam na svařák? Už máme i oblíbené podniky! Dole u dědka je to ale moc velkej fofr a tak volíme variantu teráska u nejjižnější sjezdovky. Lehce se pozná od ostatních sjezdovek, je celá hnědá. Sníh už na ní prakticky jen přežívá, ale i tak dokážu kličkovat na zbytcích sněhu. Všichni jsou v pohodě a napít se z placatky už se nikdo nebojí! Doplňuju každý večer, abych v případě nouze mohla zasáhnout. Je tu pohoda, nikdo nikam nespěchá! Konečně si i užíváme a nehoníme jen najezděné kilometry. Když se skupiny rozdělí, tak se občas dokonce obejdem i bez Tomíka. Jeho přítomnost nám samozřejmě chybí, ale víme, že Tomík nemůže být všude. Dokonce už se ani nemusíme ptát: Tomíku, kudy? Už trefíme. Trefíme i bez mapy!
Mám se prostě fajn! S touhle partou bych ještě někam jela, napadá mě. Taková dovolená by měla rozhodně trvat dýl…
Káčko žije a já sem ráda, že sem u toho!
Tags: freeride, korýtko, Les Sybelles, lyžování, manšestr, vin chaud
Březen 29th, 2010 at 16:08
renato: hezkej clanek
bjeto: neverim, ze renca napsala tu posledni vetu:)
Březen 29th, 2010 at 21:12
Renco, dost povedeny clanek. Dlouho js se uz tak nezasmala.
Březen 30th, 2010 at 08:09
čus úspěšná autorko, přidávám se ke gratulantům. napoprvý fakt dobrý.
Březen 30th, 2010 at 08:53
Fakt velkej počin tenhle článek, taky se mi líbí. A to i kdybych nevzal v úvahu, že dřív, když jsem se chtěl najít na tolika fotkách (a to mi všichni z narcis-teamu rádi), tak jsem si ho musel napsat sám.
Březen 30th, 2010 at 11:50
Přidávám se k pochvalám. Super článek!
Březen 31st, 2010 at 10:06
Díky všem za pochvalu. Katko, přiznávám, napsala sem to já a je to stupidní! Vím to. Přesto sme si nějak nemohla pomoc :-)
Duben 1st, 2010 at 19:36
studpidni to neni..
ale zajdi nekdy na Kacko, at vidis jak to tam zije:)
Duben 16th, 2010 at 17:44
[...] fotku ze skicrossu, pro mě osobně jeden z největších zážitků v Les Sybelles. Snažit se ve skupině projet trať za hranicí svých možností – nebrzdit, zatáčky [...]